Zvířata nás mohou naučit mnoha věcem. Můžeme si pořídit psa, kočku, koně, lamu, pštrosa… nebo slepice.
Před více než 8 lety jsme se s mým mužem přestěhovali do malé obce Smědčice, nedaleko Plzně. Stavěli jsem dům na „zelené louce“, tedy vlastně na poli. Vzpomínám si na řadu snů a představ, plánů, které jsem měli …některé se podařilo naplnit, některé se daří rozžívat postupně a některé vyprchaly nebo jsem je pustily. Bydlení na vsi nás naučilo mnoho věcí a učí stále. Vnímáme lépe přírodní cykly a taky vnímáme půdu. Pole a louky v okolí, les i tu naší na zahradě, do které se postupně navrací život. Možná se v nás začaly probouzet prastaré vzpomínky a hlasy našich dávných předků (protože ani jeden z nás není z rodiny se statky a hospodářstvím), kdo ví…rozhodli jsem se, že kromě nás a našich dětí chceme i zvířectvo. Sebrali jsme odvahu a pořídili jsme si slepice.
Předcházel tomu sběr informací, stavba kurníku a na jaře 2020 jsme si od nadšeného mladého chovatel z vedlejší vsi přinesli 5 Šumavanek i s kohoutem – Tetu Kateřinu, Černoočku, Zlatušku, Sněhurku a Alfréda.
Od začátku nám záleželo na tom, aby se slepice měly u nás dobře. Nechtěli jsme opakovat výběhy našich babiček, které byly 2x2m, jen bláto bez trávy, málo místa a „zábavy“, takže dřív nebo později slepicím začne něco chybět a začnou se oštipovat. Ze začátku jsme jim velkoryse nechávali celou zahradu. Tenkrát jsme ještě neměli psa, a tak se našich 6 „papoušků“ procházelo po zahradě, sedávalo na dětské prolézačce a občas nám volali sousedi, že se naše slepice promenádují po ulici.
Tímto všem našim milým sousedům děkuji za spolupráci a pochopení! (kohoutí kokrhání přeci k vesnickému životu neodmyslitelně patří 😊)
Alfréd
Od začátku jsem si přála, abychom měli i kohouta. Z různých stran přicházela varování a příběhy o agresivních kohoutech. Takže jsme byli napnutí, jak to dopadne. Dopadlo to výborně Alfrédovi bude letos 5 let a hodnějšího kohouta jsme si nemohli přát.
První kvokání
Hurá jaro je tu a jedna ze slepic začala kvokat sama od sebe. Tak jsme sehnali násadová vajíčka a zkusili jsme je pod ní dát. Seděla a z devíti vajec vyseděla 7 kuřátek. Vyčetli jsme, jak dlouho trvá, než se kuřata vylíhnou, vyhlíželi jsme je každý den, ale příroda má svůj čas. Vzpomínám si na to ráno, měla jsem ten den zrovna narozeniny. Šla jsem se podívat do kurníku a byly tam. Malé žluté pampelišky. Veru si je mohla chovat, pozorovali jsme, jak se učí vylézat z kurníky, jak je máma brání před ostatními slepicemi. To bylo radosti.
Kuřátka rostly a rostly a tak vyvstala otázka, kdo je zabije až bude čas (obzvláště pokud je ze 7 kuřat 6 kohoutů). To byl velký krok, celé to přijmout s brát to jako součást chování slepic. Když to bylo poprvé, pomáhal nám soused. Chce to odhodlání k chycení a pak ještě větší k řezu a vytrvání, až život vyprchá. Ze začátku to bylo těžké. Přijali jsme to jako součást chovu slepic a dnes si na slepičím vývaru rádi pochutnáme.
Nechávám si peří ze slepic a ráda z něj tvořím. Má to pro mě hlubokou symboliku.
Dvě slepičí mámy.
Jeden rok jsme opět pořídili násadová vejce, ale líhnutí nebylo úspěšné. Kvokající slepice stále někam odcházela. Pak jsme vypozorovali, že se na vejcích střídají dvě slepice. Nakonec to dopadlo tak, že z 10 se vylíhlo pouze jedno kuře, o které se staraly dvě slepice. Bylo to krásné pozorovat. Obě ho krmily, obě s ním vyrážely poznávat svět, obě ho bránily. Z kuřete vyrostla slepice a nechali jsem si jí.
Slepičí obři
Můj muž Petr dostal od sousedů k narozeninám bráhmanského kohouta. Když ho přivezli, myslela jsem, že je to krůta. Když šel, zem se otřásala a všechno kolem utíkalo. Přeháním, nic neutíkalo, byl velmi krotký a nechal se hladit. Zalíbili se nám a pořídili jsem si jich více.
Jaro 2O23 – mláďata, kam se podíváš
K 2022/2023 byl plodný rok. Čekali jsme Šimona naše kočka měla poprvé koťata, pořídili jsme si přes 20 třídenních kuřátek různých druhů. Pár dní jsme je měli doma ( pořídili jsem umělou kvočnu) a doufali jsme, že je budeme moct přesunout ven. Bohužel bylo stále hodně mrazivých dnů. Takže jsme je přesunuli ještě do zahradního domku. K našemu překvapení se všechna měla k světu , takže až na jedno jsme odchovali všechny do dospělosti. Byla to krásná pestrost, možnost chovat si kuřata a ochočit si je, ale také nám už bylo jasné, že kuřata domů nikdy víc😊! Tento rok jsme trhli náš rekord 30 slepic.
Naše velké hejno jsme ale postupně zmenšovali (jak dorůstali kohouti a začali se mezi sebou prát), slepice dorostly a zažívali jsme hojnost. Vajec bylo dost na to, abychom se mohli začít dělit se sousedy a prodávat zájemcům. Měli jsme barevná vajíčka na velikonoce a zásob receptů, jak upravit vejce na různé způsoby.
Duch a temnota.
Tak jsem pojmenovali dva kohouty, kteří se nám vylíhli z našich vajec v roce 2024. Byli oba černí (plemeno Aruakana) a všechno dělali společně. Společně utíkali, společně naháněli slepice a bylo to poprvé, kdy jsem musela zakročit, kdy kohout vystartoval po Šimonovi, když mu byl asi 1,5 roku. Verča se mi pak smála, že tak rychle mě běžet ještě neviděla, a že nečekala „ že mezi ně skočim“ No popravdě, já taky ne. Byla jsem ráda, že mé instinkty fungují a že vše dobře dopadlo. Ačkoli to byla kohoutí přirozenost, tímto si Duch podepsal svůj ortel. A protože dělali vše společně, šel na pekáč i Temnota. Inspirací k pojmenování kohoutů byli dva lidožraví lvi, o kterých je natočený film – domorodci jim říkali Duch a Temnota.
Letos poprvé si k nám našla cestu liška. Postupně nám odnesla 15 slepic. Bylo nám líto slepic, vynaloženého úsilí i vajíček, která nebudou. I to k chovu patří. Doufáme, že jsem na ní vyzráli a na jaře náš chov zase doplníme.
Milovníkům zvířat zdar a chovatelům slepic zvláště!
