Zážitková pedagogika (také zážitkové vzdělávání nebo vzdělávání prožitkem) je přístup ke vzdělávání založený na vyšší schopnosti lidské paměti vstřebávat informace, jejichž vnímání je provázeno intenzivními emocemi. Jde o učení z důsledků vlastního jednání, hledání netradičních řešení a společné překonávání úkolů a výzev. Předností zážitkového vzdělávání je rozvíjení tvůrčích postupů, aktivní jednání a zapojení účastníků, lepší vytváření neformálních vztahů a především intenzivní učení z prožitků namísto pouhého shromažďování informací.
Zážitková pedagogika pracuje s prožitkem jako prostředkem k ovlivňování účastníka programu. Práce zážitkového pedagoga má předem daný cíl, aktivity s potenciálem intenzivního prožívání a také část a také počítá s prostorem na zpracování prožitku a nových informací ( reflexe).
Zážitkové vzdělávání může být stejně účinné u malých školáků, vysokoškolských studentů i při vzdělávání dospělých. Metoda se obecně nejvíce používá u různých druhů programů, které mají za cíl rozvíjení znalostí, dovedností a osobních dispozic z přímé zkušenosti. Teambuilding, outdoor training nebo workshop je jen několik příkladů zážitkových kurzů. „Probíraná látka“ je účastníkům takových kurzů dávkována po částech, přesto však v každém okamžiku v absolutním kontextu. Účastníci si sami ze zážitku vybírají pro ně důležité zkušenosti. Důležitým předpokladem přenosu do praxe je proces reflexe získaných prožitků a zkušeností.
Poznatky vyvozené ze zážitků mají navíc výhodu v tom, že jsou dlouhodobě zapamatovatelné a snadno vybavitelné. To dokládá Dalova pyramida učení, podle níž si lidé pamatují:
- 10 % z toho, co čtou
- 20 % z toho, co slyší
- 30 % z toho, co vidí
- 50 % z toho, co slyší a vidí
- 70 % z toho, co řeknou a napíší
- 90 % z toho, co udělají
Poznatky tohoto druhu se zasloužily o vznik zážitkové pedagogiky. Její principy nejlépe vyniknou v porovnání s klasickým pojetím vzdělávání. V klasickém přístupu je učitel nebo lektor expertem a předává své vědomosti účastníkům vzdělávání. Úlohou studenta je, aby poznatek pochopil, přijal, zapamatoval si ho a promítl ho do svého jednání. V procesu učení je primární aktivita lektora, zatímco účastník vzdělávání jen více či méně pasivně přijímá poznatky.[2]
Oproti tomu je zážitkové vzdělávání založeno na aktivitě účastníka kurzu, aktivní role lektora a účastníka se střídá a prolíná. Při vlastním zážitku lektor ustupuje do role pozorovatele. Účastník přejímá osobní odpovědnost za výsledky učení, mezi lektorem a účastníkem vzniká vyvážená spolupráce. Stěžejními kroky v aplikaci zážitkové pedagogiky jsou tedy zejména vystavit studenta dostatečně silnému zážitku a ve zpětnovazebné fázi mu umožnit pochopení a uchopení, generalizaci pro další využití v reálných situacích, vše přímo úměrně věku účastníků.